Jen prostředky jsou jiné

16. 2. 2021

Byl jsem s delegací litoměřických komunistů položit květiny na místo, kde před devadesáti lety četníci stříleli do pochodu nezaměstnaných a na silnici padli mrtví a ranění. Nikdo za ty mrtvé nebyl postižen. Možná dokonce byl naopak pochválen. Přitom v čele ministerstva vnitra stál »demokrat«, člen republikánské strany, tedy agrární, místopředseda Československé obce sokolské Juraj Slávik.

V té době bylo v republice na tři sta tisíc nezaměstnaných a jejich počet dále vzrůstal. Ti nezaměstnaní tehdy dostávali jen nepatrný příspěvek na život, z nějž nemohli uživit své rodiny. A podpora byla dávána podle gentského systému, tedy podle toho, kolik ta či ona odborová centrála roztříštěných odborů měla svých členů. Skutečná levice tak byla znevýhodněna, protože většina pracujících z pochopitelných důvodů vyhledávala silnější odbory. A tak jediná cesta, která zůstávala, byly stávky, tábory lidu a demonstrace. Tak tomu bylo také na Mostecku a ve zmíněném Duchcově před těmi devadesát lety. Dnes by prý tomu bylo jinak. Ano, je to tak. Nyní prý není třeba demonstrovat, stát pomůže a ty, kteří ztratí práci, zachytne záchranná síť. Opravdu však zachytí?

Je doba koronaviru. Všechno je jinak. Ale kdyby nebyla, bylo by skutečně všechno jiné? Lidé by jistě nemuseli mřít hlady a ani by nemuseli demonstrovat za prosté lidské potřeby. Ani střílet do lidí by se nikdo neodvážil. Žádný velitel četníků, kdyby dnes existovalo glorifikované četnictvo, by jistě nedal příkaz střílet ostrými. Posunuli jsme se v čase dál. Proč však takový rozdíl? Kapitalismus zůstal stejný, i když zdánlivě je lidovější a podnikatelé, dříve kapitalisté, mají blíže »k lidem z ulice«. Jenže dluhové pasti, ztráta práce a následný prudký pokles životní úrovně, žití v mnoha případech ze dne na den, je realitou. Proč lidé v době před koronavirem nevystupovali proti propouštění a snižování své životní úrovně? Protože mají strach z toho, že ztratí i to, co jim zbývá. Protože stále působí důsledek předlistopadové solidární minulosti, ač si to lidé neuvědomují, a tu nejde jednoduše zničit. Kapitál, kdyby mohl, tak i tuto kolektivní paměť by zlikvidoval. K tomu síly však nemá.

Proto bychom měli odvrhnout iluze nejen o předválečné republice, ale i o tom, že dnešní kapitalistická republika, dnešní majitelé výrobních prostředků, jsou lepší, než tomu bylo dříve. Jsou stejní, jen prostředky k exploataci jsou jiné a zdánlivě demokratičtější, než tomu bylo např. před devadesáti lety v Duchcově.

Josef ŠENFELD, předseda OV KSČM Litoměřice