K stému výročí »trochu« jinak

20. 5. 2021

Je sté výročí založení komunistické strany u nás. Leckdo se nad ním zamýšlí. Také já bych se chtěl k němu vyjádřit. Nechci však opakovat slova těch, co oslavné nebo naopak naprosto devastující články psali přede mnou. Ani nemíním rozebírat, co se podařilo za čtyřicet let vlády pod praporem KSČ a co naopak dopadlo špatně a ublížilo jinak veliké myšlence socialismu. Po roce 1989 totiž jeden můj známý začal razit zajímavou myšlenku – prý jen soukromník je dobrým hospodářem. Proto je nutné, podle něj, vše dát do soukromých rukou a snad se brzy, alespoň podle Václava Havla, staneme dokonce ekonomickým zázrakem s životní úrovní snad občanů Kuvajtu. A to dokážeme dokonce bez nafty. Máme průmysl, který dokáže vyrobit zázraky, dokonce nejsložitější stroje a zařízení, jen se v něm plýtvá, vyrábějí věci na sklad, lidé se v nich flákají a tím vlastně produktivita práce u nás zaostává snad »za opicemi«. Až, básnil, budou naše fabriky, naše rozkulačené kolchozy a státní statky v soukromých rukou, pak teprve tu bude společnost hojnosti, taková, o jaké mluvil Václav Havel ve svém prvním novoročním projevu. Komunisté, KSČ, nás přivedla na buben a naše životní úroveň, pamatujete?, je až za tím Nepálem.

Je více než třicet let po převratu, »sametové revoluci«, jež vůbec nebyla sametová. To, co stát pod vedením KSČ předal státu pod vedením »demokratů«, jak eufemisticky se nazývají stoupenci tvrdého kapitalismu, je z velké části pryč. Ti »dobří soukromí hospodáři« se z velké části ztratili a jen pár stovek připravených se »zhasnutím světla« v devadesátých letech stalo miliardáři. Nepřeskočili jsme z »bídného« socialismu do »bohatého kapitalismu«, jen rozdělili jednotnou republiku a splynuli v obří Evropskou unii, která je, jak ukázal koronavirus k neuřízení, pokud se dále bude řídit kapitalisticky centrálně či s ohledem na zájmy kapitálu těch nejdravějších zemí. V každém městě u nás bychom mohli nalézt fabriku, jež dávala práci stovkám či tisícům lidí, z níž jsou ruiny či úplně zmizela z mapy. Mizely i jesle a školky, sportoviště podléhají komerci, mnohá pole zarostla lebedou a družstva se rozpadla na kousky, případně mnohá z polí se změnila na stavební parcely nebo na sklady zahraničního zboží. Jen vyprávět si můžeme o pražském ČKD a pražské Waltrovce, děčínské Destě, třebíčském obuvnickém závodě, soběslavské Ladě, třeboňském Otavanu, zlínském kožedělném kolosu. Je konec se soběstačností potravin, za všechno se musí platit, lidé se dostávají do dluhových pastí, solidarita zmizela, vztahy mezi lidmi se radikálně změnily a vítězí natažená ruka s otázkou: Kolik za to?

Možná, že po přečtení těchto řádků se zeptáte: Jak to souvisí se stým výročím KSČ? Odpověď pak může být jediná. Ano, i toto, co jsem napsal, s oním výročím souvisí. Je třeba jen se z toho poučit…

Josef ŠENFELD, předseda OV KSČM Litoměřice